,,Letci doslova všestranní – Mnohé vážky dokážou ve vzduchu vskutku podivuhodné věci. Nejenže zvládnou změnit směr letu takřka na místě, ale některé z nich umí létat také pozpátku, bočně či nahoru a dolů, aniž by přitom měnily polohu celého těla. Mohou se pohybovat i pouze prostřednictvím jednoho páru křídel či využívat jednoduše plachtění. Dokážou tedy napodobit takřka všechny lidské létající stroje – od tryskáče k vrtulníku až po větroň či rogalo. Za tyto své schopnosti vděčí vážky zcela unikátnímu způsobu „pohonu“ křídel. Svaly, které uvádějí do pohybu jednotlivá křídla, jsou na sobě takřka nezávislé a vážky tak mohou pohybovat každým křídlem zvlášť, a měnit tak směr a rychlost letu prakticky v jakémkoliv okamžiku.

Inspirace vážkami – Záhada, která dlouho nedávala vědcům spát, však souvisí ještě s jinou jejich zvláštní schopností.  Svými blanitými křídly mávají vážky s překvapivě nízkou frekvencí, pouze 20x–40x za sekundu (komár musí za stejnou dobu máchnout křídlem až 1000x!). Jak je tedy možné, že se těžká vážka udrží ve vzduchu? Odpověď lze podle odborníků na aerodynamiku z Washingtonské univerzity hledat v žilkování jejich křídel. Husté žilky vytvářejí na každém křídle až 3000 políček, která způsobují, že povrch křídla není hladký, ale zvlněný. Na modelu, který Abel Vargas vytvořil spolu se svými kolegy podle vážky šídla modrého (Aeschna cyanea), se ukázalo, že právě mikrocirkulace vzduchu v drobných komůrkách vytvořených žilkami dodává letu vážky potřebný vztlak. Dělali tedy doposud konstruktéři chybu, když se snažili docílit dokonale hladkého, aerodynamického tvaru křídel letadel? Výzkum letových schopností hmyzu jistě v  budoucnu přinese ještě mnohá další překvapení a inspiraci.,,

Celý článek naleznete na webu 21. století.

Cordulegaster boltoni

Sympetrum depressiusculum

Sympetrum depressiusculum

Updatuji atlas o tyto dva druhy vážek, Cordulegaster boltoni | páskovec kroužkovaný, vzácný druh Moravy a Sympetrum depressiusculum | vážka rumělková, velmi vzácný druh České republiky. Fota (celkem 5ks) dávám jen do atlasu jako dokumentační snímky.

,,Dlouho se soudilo, že každoroční stěhování atraktivních oranžovočerných monarchů na vzdálenost až sedmi tisíc kilometrů je v říši hmyzu nejdelší. Rekord má ale háček. Přeletové trasy jsou natolik dlouhé, že dva měsíce života, které jsou dospělým motýlům vyměřeny, na to nestačí.

Stěhování začne jedna generace, ale dokončí až čtvrtá. Teprve motýli, kteří se vylíhnou v pozdním létě, urazí celou zpáteční trasu až do vzdálených zimovišť, ale jen za cenu sexuálního půstu. K rozmnožování se vrátí zase až na jaře před začátkem nové migrace. Rekordní trasu tedy překonává druh, ne jedinec.

Teď se ale objevil vyzyvatel. Na rekordní dolet si činí nárok vážka Pantala flavescens, běžná na celé jižní polokouli.

Biolog Charles Anderson, působící ve Středisku oceánského výzkumu na Maledivách, v červenci publikoval v časopise Journal of Tropical Ecology převratné údaje. Tvrdí, že hejna vážek se stěhují na vzdálenost kolem 15 tisíc kilometrů a dokonce přitom překonávají stovky kilometrů přes oceán.

„Nikdo, koho jsem se ptal, nevěděl, odkud se tu vážky berou,“ popsal Anderson začátky svého bádání před dvaceti lety, když hledal vysvětlení, co dělají miliónová hejna vážek na korálovém souostroví. Na Maledivách totiž nenajdou své životní prostředí – mokřiny a jezírka se sladkou vodou.

Vážky jsou poslové monzunů

Biolog porovnával časové vztahy mezi migrací vážek v Indii a v západní Africe, přílety a odlety hejn na Maledivách. K dispozici měl síť spolupracovníků napříč souostrovím, rozkládajícím se v sedm set kilometrů dlouhém pásu východně od Indie, i zprávy z lodí.

Vážky na objevují na ostrovech ve vlnách od začátku října, zdrží se nanejvýš dva týdny a odletí. Koncem prosince zmizí poslední. Na indické pevnině přitom vážky nejvíc migrují v září. Na východě Afriky se objevují masivní hejna v prosinci a v lednu. Druhá vlna stěhování probíhá ve všech oblastech o půl roku později.

„Jsou to poslové monzunu,“ říká se o vážkách na Maledivách. Tahle souvislost ho pak navedla na myšlenku, které se zpočátku zdráhal uvěřit. Vážky k přeletům využívají pravidelné proudění větrů nad Indickým oceánem, tzv. intertropický konvergenční systém. Ten ale zasahuje do výšek tisíce metrů.

Otázky zůstávají

„Je to omračující, vážky urazí na své trase mezi Indií a Afrikou tam a zpátky 14 až 16 tisíc kilometrů a přitom ještě musejí překonávat téměř tisíc kilometrů dlouhé úseky nad oceánem,“ připouští. Stejně jako monarchové i vážky potřebují k překonání celé trasy čtyři generace. Na zastávkách v Indii a v Africe využívají sezónní klima – deště, po nichž se vytvoří dostatek vodních ploch, kde jsou doma.

Monarchové se při migraci řídí sluncem a k orientaci používají receptory na tykadlech, jejichž signály jsou předávány do „tělesných hodin“ v mozku, jak ukázal výzkum Massachusettské univerzity, publikovaný v zářijovém čísle Science.

Čím se řídí vážky, jejichž tykadla jsou mnohem kratší, je zatím neznámé, je však pravděpodobné, že půjde o podobný mechanismus.
Stále je tu ale záhada, uznává Anderson v článku. Co dělají vážky na Maledivách, když se tam nenajde kousek břehu rybníka?,,

S laskavým svolením autora: Alexandr Petrželka, Právo & thanks to Paul Hueber for photo.

,,Kniha o vážkách, jakou nikde nenajdete. Jejími autory jsou zpěvák Dan Bárta a Aleš Dolný z Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity. Ministerstvo životního prostředí publikaci nominovalo na cenu Kniha roku. Jak nominace dopadne, dozvíme se zítra na slavnostním vyhlášení ceny v Žižkovském divadle Járy Cimrmana v Praze. Ceny předává Ministr životního prostředí Ladislav Miko.

Dan Bárta a Aleš Dolný na knize pracovali 8 let, má téměř 700 stran a váží bezmála 4 kilogramy. Jmenuje se Vážky České republiky a vydal ji Český svaz ochránců přírody Vlašim. Jde o publikaci, ve které najdete aktuální poznatky o vážkách, jež se vyskytují ve středoevropském pásmu – konkrétně 80 000 údajů o různých druzích. ve zkratce jde o encyklopedii vážek na našem území.

Autorem většiny fotografií a výtvarným redaktorem je Dan Bárta. Vedoucím desetičlenného autorského kolektivu textové části je RNDr. Aleš Dolný, Ph.D. z Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity.

„Ne každá země takovou knihu má. Z východního bloku jsme jediní,“ upozorňuje Aleš Dolný, „a z hlediska obsahu jde o nejrozsáhlejší knihu o vážkách na celém světě.“ Monografie rozebírá historii a současnou vědu o vážkách, věnuje se všeobecnému, ale i detailnímu popisu jednotlivých druhů, najdete v ní grafy, mapky výskytu, fotografie a skeny vážek.

Podchladit, naskenovat, pustit

Unikátní jsou digitální fotografie všech 150 druhů vážek – samců i samiček. „Vypadá to jako obrázky, ale ve skutečnosti jde o fotografie,“ vysvětluje Dolný.

Oba autoři snímali živý hmyz na speciálním skeneru. „Nejprve jsme vážky podchladili. V entomologickém sáčku jsme je na určitou dobu, třeba přes noc, strčili do ledničky. Když jsme je vytáhli, nehýbaly se, takže jsme si je mohli vyfotit,“ popisuje Aleš Dolný s tím, že po focení vážky samozřejmě vypustili. „Tato metoda má jedno velké plus: Můžeme pořídit detailní vyobrazení ohrožených a vzácných druhů, aniž bychom zvýšili míru nebezpečí jejich lokálního vymizení.“

Barevná rozmanitost vážek na digitálních fotografiích a informační karta, která doprovází každý naskenovaný druh, je podle Aleše Dolného důležitá především pro biology, knihu však ocení úplně všichni, i laici.

zleva RNDr. Aleš Dolný, Ph. D. a Dan Bárta, Jpg.

Vážky a těžký průmysl, jde to dohromady?

Nejvíce dějů kolem vážek autoři zachytili v Moravskoslezském kraji. „Samozřejmě jsme chtěli, aby byly záznamy co nejpestřejší, proto jsme se vydali i na Šumavu, do Krkonoš nebo na jižní Moravu, ale i tak jsme se hodně věnovali takzvaným sekundárním biotopům v černouhelném regionu, tedy náhradním útočištím vážek v Karviné či Stonavě,“ říká Dolný.

„Už dávno jsme v rámci různých výzkumů na katedře zjistili, že je tady spousta vzácných druhů brouků. V biotopech v Moravskoslezském kraji jsou ale i vážky, které nikde jinde nenajdeme. Tato místa jsme v knize dopodrobna zdokumentovali, najdete v ní i panoramatické fotografie biotopů, které dělal Dan.“

Vydání knihy financovalo Ministerstvo životního prostřední v posledních třech letech vrcholné práce na knize. Ostravská univerzita Přírodovědecká fakulta knihu podpořila pořízením zejména techniky v rámci grantů, které předcházely vydání knihy. „Díky novému hardwaru jsme vypracovali metodiku focení vážek a výsledky našich projektů byly ku prospěchu knihy,“ konstatuje Dolný z Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity.,,

S laskavým svolením autora: Ing. Beáta Sklářová z Ostravské univerzity, ve spolupráci se Solokapr.cz

Díky serveru i-region.eu (Jirkovi) za info z první ruky a díky Alešovi za poskytnuté foto z předávání cen.